Wild Love

 Opět po úděsně dlouhé době se vám hlásím s pátým dílem... Moc se omlouvám, tato kapitola asi bude slabší, přestože je poměrně dlouhá. Mám opravdu málo času... Ale slibuju, že se to zlepší!

I tak však doufám, že se bude líbit, a pokud ano, určitě mi napište komentář - budu ráda :)

5.

MAX:

 „Tak povídej, přeháněj… Kdo jsi, co děláš, odkud pocházíš, co tě baví,…“ pobídne mě.

„Jsem člověk, právě procházím lesem, pocházím z planety Země, a mám spoustu zájmů,“

„Fajn, nic konkrétnějšího jsem dlouho neslyšel.“

„Promiň, já… nerada o sobě mluvím.“

„Proč? Nebudeš sebestředná. Budu mluvit taky. Říká se tomu povídání, a díky němu se lépe poznáme.“ První fakt: chce mě poznat. Bože, to tak krásně…hřeje? Druhý fakt: mluví na mě tak trochu jako na blbečka, ale je pravda – a to nemůžu popřít -,že právem. Já fakt nevím, jaké to je mluvit o věcech s někým, kdo mě nezná. Já nevím, jaké to je povídat si. Jaké to je mluvit a poslouchat. Ano, občas si povídám s Cathy, ale nikdy to není dlouhá konverzace. Jí je jedenáct, její zájmy jsou od mých odlišné. Jí sice zajímá můj názor, a mě zas ten její, ale moc dobře si nerozumíme, přestože se obě snažíme.

„Nejde ani tak o sebestřednost… Já to prostě neumím,“ přiznám rozpačitě. Uteče? Asi jo. To lidé dělají, když mě poznají. Utíkají.

„V tom případě tě to naučím!“ usměje se na mě. Další věc, která mě zahřeje – asi poprvé v životě mi někdo řekl ‚já tě naučím‘. Většinou slýchávám ‚nauč se, najdi si‘.

„Jak?“

„Nevím. Jak se jmenuješ celým jménem?“

„Max Tarnerová,“ odpovím, lehce zmatená jeho nemístnou otázkou.

„Ty se fakt jmenuješ Max? Jako Max prostě Max? Není to žádná zkratka?“ podiví se, a já zaúpím. Je na čase přiznat barvu. Měla jsem radost, protože je asi první, kdo tu nezná mé pravé jméno. Mé celé pravé jméno. „Dobře. Mé celé jméno je Maxine. Ale Andy, nikdy, opravdu nikdy mi tak neříkej! Prosím!“

„Dobře,“ souhlasí „Maxine.“ Dodá a poťouchle se na mě zašklebí.

„Andy, prosím,“ zaškemrám.

„Jasně.“ Slíbí.

„Když už jsme u toho, jak ty se jmenuješ celým jménem?“

„Andrew Dennis Biersack, těší mě.“

„I mě, Andrew.“

„Radši Andy.“

„Dobře… Andrew.“ Vrátím mu to plnou palební.

„Koledujete si Maxine Tarnerová,“ konstatuje s koutky cukajícími vzhůru.

„Dobře, žádná celá jména. Dohodnuto?“

„Dohodnuto, Max,“

„To jsem ráda, Andy,“

„Tak dál… Kolik ti je?“

„Sedmnáct, a tobě?“

„Devatenáct. Kdy přesně máš narozeniny?“

„Dvacátého třetího dubna. A ty?“

„Dvacátého šestého prosince.“

„Krásný dárek k Vánocům,“ uteče mi, ani nevím jak. Střelí po mě pohledem, a já se snažím vypadat, co nejlaxněji to jde. Hm, asi nejde…

ANDY:

 „Dvacátého třetího dubna. A ty?“

„Dvacátého šestého prosince.“

„Krásný dárek k Vánocům,“ vyhrkne. Střelím k ní pohledem, a ona červená. Očividně to říct nechtěla.

„Já vím.“ Pomáhám jí. Pochopí to, a společně se začneme řehtat.

„Ty, Andy… Já tě tu nikdy nepotkala. To je divný, protože tady zná každý každého. A abych se přiznala, ani Biersack mi nic neříká. Ty nebudeš zdejší, tak odkud jsi?“

„Z jiného zapadákova, odtud asi osmdesát kilometrů.“

„A tady děláš co?“

„Jsem tu u tety. Asi se sem budu stěhovat.“

„Aha… Tak to jsi můj asi soused?“

„Pravděpodobně, asi sousedko,“

„Vítej na konci světa.“

„Tak zlý to není,“

„Není. Mně se tu líbí. Až na ty lidi…“

„Problémy?“

„Jak se to vezme… Prostě to že se tu každý zná s každým, už není výhoda. Když jsem byla malá, nebylo špatné jít po ulici, každého pozdravit, a od každého druhého dostat bonbón nebo lízátko. Ale pak, když jsem byla starší, došlo mi, že tohle městečko je továrna na drby. A to mě fakt nebere.“

„Jo, to chápu.“ To je asi fakt. S jednou drbnou bydlím. Jane není tak hrozná, ale ty, co k ní chodí jo.

Jen se na mě usměje. „No, a ty tu chodíš do školy?“ zeptám se, abych zaplnil ticho.

„Ano. Na kterou je ti asi jasné,“

„Jo, to už mi došlo.“ Ujistím ji se smíchem.

 „Co posloucháš za hudbu?“ zeptá se.

 „Všechno možné, ale dávám přednost něčemu ostřejšímu. A ty?“

„Taky tak,“ usměje se.

„A jaká je tvá oblíbená kapela? Tipuju Lordi,“

„Jak to víš?“ neskrývá údiv.

„Tričko.“ Vysvětlím, a ona se podívá na své triko s potiskem oné kapely.

„Jasně,“ usměje se. „A tvoje?“

„Asi  Asking Alexandria, ale mám rád i Lordi a Cradle Of Filth, samozřejmě taky Kiss, Motley Crue, a tak podobně.“

Potěšeně se usměje „Máš naprosto úžasný vkus!“

„Na hudbu určitě.“ Potvrdím se smíchem a ona se přidá. „Takže ty a motorkářka?“

„Drsný, viď?“ křivě se usměje.

„To teda,“ odsouhlasím se smíchem. „Jezdíš ráda?“

„Miluju to. Je to takový osvobozující pocit. Já, mašina a silnice, která vede… nevede ničím. Lesy se okolo tebe míhají… Ta rychlost… Ten pocit, že můžeš mít pod kontrolou něco, co je o tolik silnější, než ty, a přitom by stačila chvilka nepozornosti, a bylo by to pryč.“

Tak podobně to asi má i s tím vlkem… Chvilka nepozornosti, a bylo by to pryč. Chtěl bych jí to říct, chtěl bych vědět, proč se ráda vystavuje riziku. Ale dokud o ní nemluví ona, nebudu ani já.

„To je úžasný. Kdysi jsem jezdil na krosce, a pomáhal tak různě po dílnách jako přivýdělek, takže něco málo o těchhle kráskách vím,“

„To musela být hrozně fajn brigáda… teda mě osobně by to určitě bavilo,“

„Kdybys někdy chtěla, můžeme někam zjet spolu, pohrabat se v motorech a karburátorech…“

„To by bylo fajn,“ usměje se na mě, a pak sklopí hlavu.

„A co obvykle děláš se svými přáteli?“ zeptám se po chvíli ticha.

„Já… já nic.“

„Jak nic?“ podivím se.

„Nemám přátele.“ Řekne, a její hlas nabere zvláštní tón, takový… chladný? Ne, to ne. Možná to bylo o něco studenější, ale nebyla to její vina. To ona je ta chladně odstrčená. Městečko, které je továrnou na drby, to, ve kterém o sobě všichni vědí všechno. Všichni jsou tu tak normální, tak průměrní. Holka jako ona, ta, co se liší, to asi nemá lehké.

„Jak to?“

„Nevím… Nejsem moc zábavná, a tak,“ A jak to řekne, podklouzne jí noha. Padajíc k zemi se pravou rukou zachytí za mou levačku, ale i tak se valí po zemi se zaraženým výrazem. Za hlasitého smíchu nás obou jí pomáhám se zvednout „Já se bavím až až!“ ujistím ji, a ona na mě vyplázne jazyk.

MAX:

 Čas letí, a my chodíme po lese, povídáme si a smějeme se jako pitomci. Je mi úžasně. Má v sobě něco, co mě nutí se smát a nechtít přestat, má v sobě tolik pozitivní energie. Tenhle člověk snad nemůže vědět, co je to bolest. A jsem za to ráda, on si ji nezaslouží. On by měl být přesně takový, jaký je. Šťastný, nedotčený okolním ne zrovna přívětivým světem.

 Sednu si na postel a přitáhnu kolena k sobě, obejmu nohy a na kolena si položím bradu. Stále se usmívám. Ale po chvilce radostného přehrávání vzpomínek na dnešní odpoledne se mi úsměv vytratí. Já dnes měla jet za ní. Já ji tak moc chtěla vidět. Tak moc, až mě to samotnou trochu vyděsilo. Snad nikdy jsem nic tak moc nechtěla. Až doteď… Tak moc jsem chtěla, a tak rychle jsem na to zapomněla. Mou touhu po divoké krásce schramstla touha po někom nedotčeném. Andy. Ten kluk… Všechno ostatní šlo stranou, když tam byl. On tam byl, uvědomím si najednou, a znovu se musím usmívat. On tam přišel za mnou. Můj usměvavý výraz zničeno nic protne můj zamračený výraz. Sakra, už zase! Jak to dělá?! Nemůžu se s ním vídat. A hotovo!

ANDY:

 Sedám si na židli v kuchyni, a pouštím se do večeře. S úsměvem pitomce na tváři. Max… Je skvělá! Nejenže je s ní sranda, ona je taková… Ani nevím. Tak jiná. A ne jako taková ta otřepaná fráze. Ona prostě uvažuje jinak, než ostatní. A to se mi líbí. Ona má něco v hlavě, ne jako většina holek v jejím věku. Nebo i v mém věku. Při vzpomínce na všechny Jakeovy „přítelkyně“ se musím smát.

„Andy! No konečně se taky směješ! Už jsem se bála, že máš zase nějaké problémy,“ zaskřehotá Jane nadšeně.

„Jak zase?!“ zahuhlám rozhořčeně. Problémy jsem neměl ani nepamatuju…

„No, tak prostě. Člověk nikdy neví,“ pokrčí rameny.

„Hm, děkuju.“

„Promiň, Andy… Víš, že to myslím dobře.“ Omlouvá se mi. „I když to tak někdy nevypadá, s tebou to vždycky myslím dobře. Chci pro tebe jen to nejlepší!“ pokračuje jako o překot.

„Jasně, Jane, vždyť já vím.“ Ujistím ji rychle, protože poslouchat to se mi fakt nechce. Obejmu ji, aby měla pokoj v duši, a pak odcházím do pokoje.

Zasednu k počítači, abych zkontroloval maily a sociální sítě. V tom mi zazvoní telefon. Srdce se mi rozbuší, jak po něm rychle hmátnu. Ne, Max to není.

„Nazdar, Andy! Jak žiješ v tom zapadákově?“ zvolá Jake do mobilu hlasitě. Až moc.

„Zdravím, pane Pitts! U mě paráda. Co nového v našem zapadákově? Zrovna před chvílí jsem si na tebe vzpomněl, nezvonilo ti náhodou v uších?“

„Hele, hele, Biersacku, moc si nevyskakuj!“ zpraží mě, a pak zase zvesela pokračuje „U nás dobrý, a já se vůbec nedivím, žes na mě myslel. Na mě totiž myslí každej!“

„Uhm, hlavně v noci, že?“

„Přesně tak,“ vsadím se, že se zubí, jako vždycky. Celý Jake…

„No, nic, mladej, jak ty a slečny?“

„Jak jako mladej? Jsi o půl roku starší, než já.“

„To se pleteš, můj drahý Andrew.“

„Skutečně? To mi prosím, vážený pane Jacobe vysvětlete.“

„Já, Biersacku, jsem o půl roku a asi tak miliardu milostných zkušeností starší, než ty!“ chechtá se ten pitomec Pitts.

„Aha, tak to ti děkuji za poučení. Od osoby s tak vysokou pravděpodobností k onemocnění nějakou dozajista zákeřnou a opravdu politování hodnou infekční chorobou si toho opravdu vážím.“ Ujistím ho se smíchem.

„Ale! Nestraš, Andy, nestraš!“ směje se dál a pak dodá „Dyť ti řikám, že když si dáváš pozor, je to naprosto úžasný životní styl. Měl bys ho taky začít vyznávat! Fergusonovi se nechce, a o tom druhým paku ani nemluvě,“ při poslední větě zesmutní.

„Ale, snad by ses nám nerozbrečel? Málokterou slečinku by zaujala tvá zbrusu nová citlivá stránka,“ dobírám si ho. Balí ty chudinky na „drsnou“ image.

„Zmetku malej,“ směje se.

„K těm druhým pakám… Ferguson mi nedávno psal, Purdy – no asi pořád stejný, a co Chris?“

„Stále je na tom jeho slavným pobytu… Už aby tu byl, ten má pro mě aspoň pochopení!“ stěžuje si zas.

„A já jako ne, jo?“

„No jo, na tebe jsem zapomněl, sorry.“

„Ahá, tak pán na mě zapomíná… Tak to já mizím, brachu. Měj se, a buď na ta zoufalá děvčata hodný!“

„Jak jinak, Andrew, jak jinak. Čau!“

„Čau,“ rozloučím se, a zavěsím.

Tak, rozhovor s pitomcem Pittsem máme za sebou. Musím se mu smát, pako jedno střelený. Ach jo…

JAKE: Ty hele, Andy… Jakze to mas s tema slecnama? Anebo snad… nejaka pani? :D

Opravdu milá zpráva, Jaku!

ANDY: Ja, muj mily priteli, jsem na tom stale stejne.

Odpovím mu. A možná ne až tak docela pravdivě. Ona by tu možná nějaká slečna byla… Ale měla by zájem ona o mne?

MAX:

 Nesmím se s ním vídat… Ale já se s ním chci vítat. Moc bych ho chtěla vidět. Ten jeho úsměv, ty jeho oči, jeho hlas, a ten smích… Za celý život mi s nikým nebylo tak dobře, jako s ním. S Andym. S Andym jde asi všechno líp… Já jdu s Andym rozhodně líp.

MAX: Ahoj Andy, doufam, ze nerusim. Chtela bych ti rict, ze dnes to sice bylo moc fajn, ale asi by bylo lepsi, kdybych za NI jezdila sama. Vis, ja dnes chtela videt JI, a prestoze tebe jsem take videla rada… Proste si myslim, ze bychom spolu mohli chodit ven, ale za NI budu jezdit sama J

ANDY: Max, moc se ti omlouvam, ze jsem ti narusil plany, to jsem opravdu nechtel. Stale trvam na tom, ze za NI bych radsi jezdil s tebou. Neboj se, nebudu narusovat tve plany, jako bych tam ani nebyl. Ale budu tam. Musim tam byt, Max, pochop to prosim.

ANDY:

 Tak jo… Budu s Max, ale budu se muset držet dál od ní. To nebude lehké. Ale budu to muset zvládnout, abych mohl být aspoň v její blízkosti. Aspoň ji vidět, slyšet, vnímat jak vnímá ona.

Do čeho jsem se to zamotal?