Wild Love

4.

ANDY:

 Dva dny a nic, Max se neozvala. Začínám mít strach. Jasně, že mohla říct "Jo, zavolám ti", a neudělat to. Bylo by to jednoduché, až příliš prosté. Jak jen jsem mohl být takový blb?! Co mám teď sakra dělat?? Mohl bych tam prostě zajet a hlídat to tam, ale jak můžu vědět, kudy půjde? Les je velký, hluboký. A mohla by mě vidět a udělat nějakou hloupost... To bych si neodpustil. Ale tohle si odpustím?

"Andy, nemáš hlad?" ozve se zezdola.

"Ne, Jane, díky." jídlo je to poslední, na co teď myslím. Očima hypnotizuji telefon, a snažím se Max telepaticky povzbudit. No tak už mi zavolej! Prosím! Max, prosím...

Ale ne - nic, další hodina nic. Čas běží jako splašený, a mě se zmocňuje únava. Pomalu, ale jistě. 

MAX:

 Přecházím po pokoji sem a tam. Ta pouť je tak nesmírně stresující: okno postel, okno, postel,... přesně vím, co kdy přijde, je to jasné, prosté. Ale nemamnemám tušení, jak se věci budou vyvíjet, až zavolám Andymu. Nebo až nezavolám Andymu. Měla bych mu zavolat, když jsem to slíbila. Ale co když ho budu otravovat? Nebo co když je to nějaký psychopat? Sama sobě musím přiznat, že to první by mě štvalo víc - fakt ujetý...

Mobil sbírám křečovitě v pravé ruce, a co chvíli rozsvítí displej, abych ho zase zhasla a pokračovala v trati 'okno, postel'. Je to naprosto primitivní situace,MMax, ozve se hlas v mé hlavě - no paráda, mé chytrolínské já se dostavilo! Pohlédnu vlevo, a zamračí se do zrcadla. Tak jo, když je to tak primitivní, shrňme si fakta:

Slíbila jsem Andymu, že mu zavolám, kdykoli tam pojedu. Slíbila jsem to, protože to chtěl. Řekl kdykoli, to asi znamená kdykoli... No, a dneska tam jet chci, chci jet za ní. Takže bych mu měla zavolat. Udělám to? Ne! zařve na mě má hrdost. Přeci nepotřebuji doprovod, nejsem malá.
 Vyjíždím z garáže a mám namířeno do lesa. Do toho jediného lesa. A uvidím ji. Bez Andyho. Bez Andyho... při tom pomyšlení je mi najednou úzko. Nevysvětlitelně úzko. Zatřepu hlavou, a nemyslím na to - jsem jen já, mašina a silnice vedoucí lesy.

Měla bych mu zavolat... Fakt bych měla. Jednak jsem to slíbila, a pak taky... možná je to jediná možnost, jak ho znovu vidět. A já ho chci vidět. Musím vědět, proč chce, abych mu zavolala. Jsem pro něj jen cizí holka, další lidská bytost obývající zemi ze sedmi miliard, mohla bych pro něj být nikým. Ale on se chová, jako bych pro něj byla někdo, proč jinak by mi dával telefon. No schválně, jaká je pravděpodobnost, že ho dává každému na potkání, že by ho dal sedmi miliardám lidí, kdyby je potkal v lese. Možná i mimo les. Mizivá. Opět křečovitě sbírám mobil, a civím na číslo. Na jeho číslo. Tak jo, zavolám mu. Vlastně už mi stejně nemůže zabránit, abych sem šla - jsem tu. Parkuji úplně stejně, jako minule. Je to jedno, buď přijde, nebo ne. Jeho volba.
Píp...píp...píp...píp... Tak jo, asi si to rozmyslel. Zklamaně uklízím mobil do kapsy. Ještě chvíli tam tak postávám, opírá se o motorku a přemýšlím. Celé je to matoucí. A divné. Nechápu to, a myslím, že to ani chápat nechci. Chci jen zapomenout, že nějaký Andy kdy byl. Proč jen je mi z toho tak...mizerně?


ANDY:
 Pomalu otevírám oči, ježíš, jak jsem mohl usnout takhle nemožně? Celý rozlámaný se zvedám ze stolu. Můj zrak spočine na mobilu. Svítí. Svítí! Někdo volal! Rychle se pro něj natáhnu, abych zjistil, jestli to byla Max. Neznámé číslo, jo, to by mohla být ona! S vítězným úsměvem mačká zpětné volání. Po čtyřech pípnutích mi úsměv mizí. Ach jo...
"Ahoj... Ehm, no, tady Max," ozve se z mobilu.
"Max!" vypísknu.
"Andy." vrátí mi to 'bavme-se-inteligentně' tónem.
"Eh, ahoj... Co, co potřebuješ?" Celou dobu čekám, až zavolá, až s ní zase budu mluvit, a teď nevím, co říct.
"Já, no... Chtěl jsi, abych zavolala, až sem pojedu, a tak ti volám... Spokojený?" Moment... sem? Takže ona už tam je? Max...!
"Ne."
"Protože...?" pobízí mne k pokračování.
"Protože už tam jsi. Prosím tě, Max, slib mi, že na mě teď počkáš. Jedu za tebou, řekni mi, kde jsi."
"Parkuju jako minule. Jak dlouho ti to bude trvat? Vypadá to, že zas bude pršet,"
"Deset minut maximálně, Max, hned jsem u tebe." umístím ji, a beru do ruky bundu.
"Deset minut maximálně Max čeká, pak jdu, jasný?"
"Ty se mi směješ?!" přehnaně zahřmím.
"Tik-tak, tik-tak... Ne, to bych si nedovolila." Jasně, že se mi směje.
"Jsem rád, že se bavíš," letím po schodech, a beru do klíčky od auta z botníku.
"Tak vymýšlej další vtipy, protože už mi to všední a začínám se nudit."
"Jen počkej, uvidíme, kdo se bude smát naposled. Musím končit, tak hezky čekej,"
"A aport bys donést nechtěl?"
"Možná jindy, dnes stačí, abys počkala." zavěšuji. To možná nebyl nejlepší nápad... Co když se urazila? Jsem to ale idiot!



MAX:
 Zašklebím se na telefon jako malé děcko, když ho uklízím do kapsy. Tak tedy čekám, Andy - sama pro sebe se usměju, a po chvíli si uvědomím, že mi onen směšný výraz nejde sundat z tváře. Má pesimistická a arogantní část na mě právě koulí očima a němě spílá "Za co?". No za co? Fakt nevím. A je mi to jedno, je mi totiž skvěle. Nevysvětlitelně skvěle.
Mám deset minut, a nevím, jak je zabít. Ticho a krása lesa mi dneska nic neříkají. Vůbec nic, a to je fakt divné. A tak si začnu zpívat.



ANDY:
Slyším Max, zpívá si. Musím se pousmát, tohle bych nečekal. Je u toho tak nějak jiná, uvolněná, vypadá šťastně, a mně se to líbí. Nevyruším ji. Potichu našlapuji, a neslyšně se opřu o její motorku tak, abych na ni viděl. Mám kliku, jsem tu o celých pět minut dřív, než jsem řekl, a tak se teď dost pravděpodobně nebude chystat končit. Dívám se na ni, jak si tam zpívá, a je naprosto klidná. A i já jsem.

"Take your crosses 

I'll live without them 

Standing wet in holy rain 

When you were baptized

Ignore the problem 

That's when I watched you seal your grave

I tried to save you

But let you drink the pain 

A final song now we both know

So I'm not giving up 

Won't let you suffocate me 

You find your hell is home 

I don't owe you anything

You ony die of dreams forgotten

I've got my pride, so hear me sing 

I never let you steal my coffin! "

Zrovna zpívá "Words as weapons pierce into you", když vytáhne mobil z pravé kapsy kalhot, a s povzdechem ho zase uklidí.

"Neboj, Max, on přijde." promluvíme na ni.

"Mys..." v půlce věty nadskočí a prudce se otočí. Teď stojí naproti mě, mezi námi motorka, a já jsem za ni fakt rád, tváří se, že by mě zabila. No ne, spíš jako by se teď dívala na mou mrtvolu. 

"Ehm... Předpokládám, že seš chtěla zeptat, jestli si myslím, že přijdu. No, můžu ti to stoprocentě potvrdit, a jestli chceš, můžeme se vsadit." snažím se odlehčit situaci, protože ona je bledá jako stěna, a... páni, dýchá vůbec?

"Jak dlouho jsi tady?" zašeptá, a začne zhluboka dýchat.

"Přišel jsem u "Vezmi si své kříže,""

"Proč jsi mě proboha nezastavil??!" Jé, ona se stydí, to je roztomilé! 

"Protože jsem nechtěl." odpovím upřímně. Schová si obličej v dlaních, a já cítím, že je načase přestat, a tak zvolím jiné téma. "Eh, Max?" oslovím ji, ale s ní to ani nehne, a tak pokračuji "Říkalas, že má pršet, nebo co, no a tak jestli se chceš jít projít, měli bychom vyrazit."

Spustí paže podél těla, a se stále rozrušeným hlasem mi to potvrdí "Jo, to bychom měli. Tak jdem," 

MAX:

 Bože! Jak jen mě napadlo začít zpívat, když vím, že přijde?! Takový trapas! Kdybych aspoň uměla zpívat, ale ne, já zním, jako když mučí kočku! Ach jo... Určitě se dobře baví... No, můžu být ráda, že neutekl, a pořád je ochotný se mnou chodit po lese. Nemůžu si pomoct, a musím se začít usmívat. Ježíši, doufám, že se mi nestane nic trapnějšího, než ten můj "pěvecký" výstup!

"Tak jaký jsi měl dneska den? Něco zajímavého? "probudí se ve mně zvědavost, třeba se dozvím, proč mi to nezvedl hned.

"Eh, no nic moc zajímavého... Usnul jsem na tom nejdebilnějším místě na světě. Max, varuju tě, nikdy, opravdu nikdy neusínej na stole!"

"Dobře," zasměju se jeho vážnému výrazu.

"Já to myslím smrtelně vážně!" tvrdí, ale cuká mu v koutcích. 

"Až tak?" zhrozím se přehnaně.

"Až tak, Max, až tak." pokývne hlavou jako doktoři ve starých filmech, co říkali "ano, je mrtev", a já se musím smát tomu, jak se tváří. Ani on to nevydrží, a propukne v smích spolu se mnou. Připadám si jako idiot, ale líbí se mi to.

"A co tvůj den, Max?" zeptá se, a já si začnu uvědomovat, kolikrát už za tak krátkou dobu vyslovil mé jméno.

"Víš, Andy," oslovím ho také jménem "můj život je v podstatě stereotyp. Pro mě nudná věc, až na pár výjimek," zamračí zamračím se při vzpomínce na nežádané rušivé elementy, vkrádající se mi do hlavy. Zatřesu hlavou zleva doprava, abych je zahnala. "Pro mě byl dnešek úplně běžný den, nic zajímavého. Až doteď. Ale tuhle část story už znáš." vysvětlím mu.

"Aha," řekne, a vypadá, že nad něčím přemýšlí. "Já tvůj stereotyp neznám. Ale chtěl bych to změnit." řekne. Tím mě překvapí. "Aha... A jak to chceš udělat?" 

"Nevím... Asi mi o sobě budeš muset vyprávět, a tak. Když budeš chtít, řeknu něco o sobě na oplátku tobě."

"Budu muset?" nadzvednu na něj obočí, schválně si zachovává zachovávám kamennou tvář.

"Ano," odtuší nekompromisně, zatváří se stejně, jako já. Se smíchem zakroutím hlavou, a on se prostě jen směje se mnou.

"To si fandíš,"

"Zdravé sebevědomí neuškodí." poučí mě.

"Taky pravda,"

Úryvek písně, co Max zpívala: Black Veil Brides - Coffin :)