Wild Love

 Na radu někoho zkušenějšího jsem se tedy pokusila o něco epičtějšího. Jde o můj vlastní příběh. Tak trochu mě k němu inspirovala má fenka <3 ... No, tady je první kapitola. Doufám, že se bude líbit :) Ráda si vyslechnu váš názor, tak prosím komentář ;)
PS: Prosím, omluvte případné nedostatky, začínám a tak trochu nestíhám, takže píšu dost narychlo...

1.

 Mírně se oklepu. Na vysedávání u řeky uprostřed lesa asi ještě není nejvhodnější doba. Ale já musela. Musela jsem utéct. Aspoň na chvíli vypnout mozek a vyčistit si hlavu. Byla bych vděčná za jakýkoli časový úsek, ve kterém bych na nikoho nemusela brát ohledy. Tady však naprosto ztrácím pojem o čase, a je to úžasné. Klid lesa mě objal a namísto každodenního hluku mi věnoval zpěv ptáků, šum listů a tichou píseň řeky, proudící přímo přede mnou. Čistá voda hladí drobné oblázky, a láká mne, abych smočila aspoň nohy. Těmto svodům budu muset prozatím odolat, přece jen je jaro... Ale v létě určitě neodolám. Pokud mi z 'reálného světa' nepraskne hlava dřív, než nějaké léto přijde...

V tureckém sedu se předkloním. Má tvář se nyní dotýká chladné země, kterou pokrývá koberec čerstvě vyrostlé trávy. Opět se narovnám a zavřu oči. Se zakloněnou hlavou zhluboka dýchám, tady to jde mnohem snáz. Mírná bolest za krkem mě donutí narovnat hlavu do přirozenější pozice. Otevřu oči. Tak počkat, ten vlk tu nebyl. Ten VLK tu nebyl! Nevěřícně kulím oči na vlka, stojícího na protějším břehu řeky. Prohlíží si mě svýma nádhernýma čokoládovýma očima. Snažím se nehýbat, abych ho nevyděsila, a soustředím své myšlenky na dýchání. Klidně bych totiž mohla zapomenout, že jsem jen člověk, a kyslík je pro mě životně důležitý. Dlouho mi to nevydrží. Ztrácím se hluboko v čokoládových očích, a všechny mé myšlenky patří šedivě zbarvené bytosti, postávající na druhém břehu řeky. Vlkovi. Nevím proč, ale myslím si, že je to holka. Postava není mohutná, a přesto působí silně a majestátně.

Vítr lehce zafouká jejím směrem a ona zavětří. Váhu přesune do zadních nohou. Vypadá klidně. Jako by to pro ní bylo naprosto běžné setkání. Pro mě to není běžné ani trochu! 

Přesunu váhu dopředu. Táhne mě to k ní jako magnet. Chci jí být blíž. Chci prsty zabořit do toho šedého, huňatého a napohled hebkého kožichu. Jenže ji nechci vyděsit... Síla, co mě k ní táhne, je silnější než já a můj strach z útěku té překrásné bytosti. Pomalu vstávám a nespouštím z ní oči. Posunu se o krok blíž, a ona se mírně přikrčí. Nevypadá, že by chtěla zaútočit nebo utéct. Její oči jsou stále klidné. Dál se jedna druhé díváme do očí. Zhluboka se nadechnu a udělám další malý krok, abych zkrátila vzdálenost mezi námi. Řeku budu muset přebrodit, jiná možnost není. Je mi úplně jedno, že voda bude ledová. Zvednu pravou nohu, a ona zastříhá ušima, oči ze mě však nespouští. Na zem má pravačka nedošlápne, protože mě něco velkého a těžkého svalí na zem.