Wild Love

 Vítám Vás u druhé kapitoly povídky Wild Love. Původně jsem to sice neměla v plánu, ale bude z toho fanfiction o BVB. I když hlavní postavou nebude nikdo z nich. Více se dovíte v následujícím textu. 

Doufám, že se vám příběh bude líbit, a prosím o komentáře :)

2.

 Vyděšeně otevřu oči a vyvalím je na kluka, co teď leží na mě. Po delší době se nadechnu. 

"To ses jako chtěla nechat zabít?!" vyštěkne na mě, a začne se zvedat. 

"Vypadám jako někdo, kdo se chce nechat zabít?" 

"To se těžko odhaduje," zamumlá spíš víc pro sebe, než pro mě. Natáhne ke mě ruku, aby mi pomohl vstát ze země. Správně, když mě shodil, ať si mě taky sebere.

"Jak se jmenuješ?" zeptá se už o něco klidnějším tónem. 

"A jak ty?" 

"Když ti řeknu svoje jméno, řekneš mi to tvoje?" 

"Měla bych?"

"Ano," odpoví trpělivě, ale dá mu to hodně zabrat, to jde slyšet. 

Založím si ruce na prsou a hlavu nakloním ke straně. Zaúpí. 

"Tak aspoň kolik ti je?" zkusí to jinak. 

"Kolik tobě?" 

"Nech toho," 

"Nech čeho?"

"Už zase!"

"Už zase co?" 

Už zase jsi to udělala," 

"A co jsem tedy udělala?" 

"Odpovídáš mi na otázky otázkami."

"To že dělám?"

"Jo," 

"Vážně?" 

Zatne ruce v pěsti "Vážně toho nech! Prosím..." Upře na mě své modré oči. 

"Promiň," špitnu. Ne že bych se bála jeho pěstí. A vlastně ani nezněl moc výhružně. Spíš... ztrhaně. A mě to bůhvíproč vadilo. 

"Takže tě přeci jen učili jiný než tázací způsob?" šibalsky nadzvedne obočí. 

"Možná." připustím. 

"Fajn. Teď už mi řekneš, jak se jmenuješ?" 

"Ne." 

"A kolik ti je?"

"Ne."

"A proč jsi trávila čas s divokým vlkem?" nechápavě zavrtí hlavou. 

"A ty mi řekneš, proč jsi mě srazil k zemi bez varování?" 

"Třeba protože by tě ta bestie jinak zabila!" 

"Takhle o ní nemluv!" obořím se na něj. Tvář mu protne překvapený výraz. 

"Takže to nebyl vlk?"

"Byl. Spíš vlčice, řekla bych," 

"Proboha, prober se! To, že vypadáš jako Sněhurka neznamená, že máš i její schopnost mírumilovně komunikovat se vším na zemi! To zvíře nechápe, že mu nechceš ublížit. Nezná lidi. Nežije s nimi. Vidí v nich jen další svou kořist. A ty... Ty jsi člověk." vychrlí na mě. 

"Ona mi nechtěla ublížit! Kdyby ano, už by to dávno udělala. Je daleko chytřejší, než si myslíš. Ona není žíznivý lovec..." 

"Jak si tím můžeš být tak jistá?" 

Teď mě dostal. Na tohle neumím odpovědět. A jistá si tím být opravdu nemůžu. "Nevím. Věřím jí." 

"Ale neznáš jí!"

"Tebe taky ne."

"Jenomže mě nevěříš." pronesl a znovu na mě upřel pohled. Jako bych v jeho slovech slyšela osten lítosti.

"Kdybych ti nevěřila, nestála bych tady," ujistím ho pravdivě. 

"Neměla bys tu stát." 

Ztuhnu. Všimne si toho a začne se smát. "Je dost pozdě," vysvětlí, a mě se znatelně uleví. "Jak jsi se sem dostala?" 

"Na motorce." 

"To Varadero je tvoje?" zeptá se se zájmem. 

"Ano, to je moje." hrdě se usměji. Uznale hvízdne. 

"Doprovodím tě," nabídne. Přikývnu. 

"Jo, jmenuju se Andy," natáhne ke mě pravici. Potřesu mu jí "Moc mě těší." usměji se na něj. 

"Takže tvé jméno mi ani teď nebude odhaleno?" 

"Jsi bystrý, Andy!" pochválím ho. Zavrtí hlavou a pousměje se. 

"Chodíš sem často?" zeptá se po chvíli ticha.

"Ne. Ale teď budu. A ty?" 

Zastaví "Teď bys sem chodit neměla." 

Také zastavím. "Proč?" 

"Až se o tom vlkovi někdo doví, pošlou sem lovce..." 

"Tak se o tom nikdo nedoví," 

"Ale já přece..." Zadívám se mu do očí. On to nesmí nikomu říct. Ona nesmí trpět. Nesmí jí ublížit. Nikdo. 

ANDY: 

Pohled do jejích ztrápených očí, těch nádherně modrých očí, způsobí něco, co bych nikdy nečekal. 

"Nikomu o tom neřeknu, slibuju." řeknu pevně. 

Pootevře rty a vydechne "Děkuju." 

"Není za co," ujistím jí, a znovu vykročím. Ona za mnou. 

Není za co?! Co to melu?! Vždyť je jasný, že sem teď bude chodit a hledat to zvíře. To nemůžu dovolit. Nesmím! Ona jí věří, ale já ne. Jenomže jí nemůžu zabránit, aby sem chodila. Neposlechne mě. Leda že bych...

"Sláva, jsme tady!" zajásá. Vyrazí k motorce a začne si nasazovat přilbu. 

"Hele... Já ti slíbil, že o ní nikomu neřeknu. Chci, abys mi teď taky něco slíbila." znatelně znejistí. "Chci, abys mi zavolala, kdykoli sem pojedeš. Můžeš mi to slíbit?" 

"Tak... Tak dobře," souhlasí po chvilce váhání. Odklopí sedadlo motorky a vytáhne mobil. Pohlédne na mě, a já jí nadiktuji své telefonní číslo. Uloží si ho a mobil schová. Zapne si bundu, otočí klíčkem v zapalování a nasedne. "Jmenuju se Max," řekne. Lehce zatúruje, pak už pouští brzdu a odjíždí. 

"Měj se, Max," usměji se za ní, přestože vím, že ona nemá šanci mé rozloučení slyšet.